- Ticho -

Film „Ticho“ je jako časová fixace vnitřního konfliktu, který vzniká v okamžiku zastavení. Ustřední myšlenkou práce je stav znehybnění, v němž se vnější ticho střetává s vnitřním napětím.

Sklo zde funguje jako symbol křehkosti a bolesti a odráží vnitřní stav postavy, pro niž se nepohodlí stává normou existence.
Mléko ve filmu však vystupuje jako nabízené řešení.
Opakující se scény prázdného pohledu, dvojnosti postavy a gesta s prázdnou sklenicí vytvářejí obraz vnitřního dialogu, v němž jedna část vyžaduje čin, zatímco druhá zůstává ve stavu znehybnění. „Druhá“ postava není představena jako vnější
postava — její přítomnost je čitelná jako forma vnitřního tlaku a sebesledování.
Ticho zde neznamená klid — stává se okamžikem, kdy mizí ospravedlnění spěchu
a obnažuje se vnitřní konflikt.

„Ticho“ je prací o tichu jako dočasném stavu uvědomění, v němž poznání sebe sama nevede k jednání a upřímnost nepřináší úlevu. Film nenabízí východisko
a nesměřuje k vyřešení konfliktu — fixuje okamžik vnitřního napětí jako samostatný a významný bod zkušenosti.

.